Jaké to je být oporou dvěma generacím najednou? Ráno řešit školní úkoly, odpoledne doprovodit rodiče k lékaři a večer se snažit zvládnout vlastní práci, domácnost i trochu času pro sebe.
Právě takovou situaci zažívá stále více lidí ze tzv. sendvičové generace – lidí, kteří současně pečují o své děti a zároveň pomáhají stárnoucím rodičům nebo dalším blízkým. Často nesou velkou zodpovědnost, jsou pod tlakem času, emocí i financí a jejich vlastní potřeby zůstávají na posledním místě. Jak se vyrovnat s novými výzvami, proč jsou důležité vztahy a jakou roli mohou sehrát mateřská, rodinná a komunitní centra? O tom jsme si povídali s psycholožkou a ředitelkou Rodinného centra Poděbrady Mgr. Michalou Michlovou.
S jakými životními změnami a výzvami se lidé po padesátce dnes nejčastěji potýkají?
Valí se toho na ně celkem dost. Dvacet až třicet let už pracují, většina ještě nějak zaopatřuje dospívající děti, pečuje o stárnoucí rodiče (proto se jim říká sendvičová generace), hlídá vnoučata, potýká se s vlastními zdravotními omezeními, a přestože by potřebovala zvolnit, musí se učit stále novým věcem a přizpůsobovat se rychlému pokroku a technologiím jak v pracovním, tak v osobním životě.
Padesátka jako nový začátek
Proč je období 50+ z psychologického hlediska často důležitým životním přechodem?
Člověk ví, že už je za půlkou své životní cesty, nechce ztrácet čas malichernostmi a pokud má náhled a chce změnu, ví, že musí teď. Zároveň se doba dožití dnes prodlužuje, takže před padesátníky a padesátnicemi je ještě kus cesty s výhledem nejistoty klíčových zdrojů – financí, zdraví, přátel, rodiny i budoucnosti, na kterou se lze připravit jen částečně.
A samozřejmě už padesát let jedou v nějakých zajetých kolejích, sociálních vazbách a stereotypech, ze kterých není snadné vyskočit, i když člověk cítí, že by změnu chtěl.
Může být právě v tomto období silnější pocit osamělosti nebo ztráty své role?
To je individuální a záleží na spoustě okolností. Ale ano, lidé mohou sklouzávat k pocitům, že už nic nemá smysl, že je svět nepřátelský nebo že už to mají nějak doklepat. Zejména v dnešní době plné špatných zpráv, které nevyvažujeme těmi dobrými nebo alespoň neutrálními.
Jak důležité jsou pro lidi ze sendvičové generace sociální kontakty, komunita a pocit, že někam patří?
Nejen pro lidi 50+ je kontakt s druhými lidmi prevencí psychické i fyzické nepohody a zásadním zdrojem psychického zdraví. Člověk je tvor společenský s přirozenou potřebou být součástí nějakého společenství, sdílet a přispívat.
Realita dneška jde však často přesně proti tomu. Žijeme velmi atomizovaně, bydlíme anonymně v bytech, čas trávíme v práci zaměření na výkon, plníme povinnosti a každodenní úkoly a jen těžko si hledáme čas na setkání s přáteli, na zklidnění, na kontakt s přírodou a každý sám se sebou. A pak se divíme, že přibývá lidí s psychickými potížemi.
Člověk je vybaven samoúzdravnými mechanismy, které jsou nám všem dostupné a jsou zadarmo, ale jsme přeborníci v jejich likvidaci a nahrazování placenými službami.
Co se může dít, když je člověk z této generace zůstává dlouhodobě izolovaný?
Některý upadne do deprese, jiný rozkvete poté, co zjistí, že má konečně čas zase sám na sebe a na to, co ho baví a naplňuje. Ale hodně lidem této generace je potřeba tu druhou možnost nabídnout, ukázat a ujistit je, že si mohou dovolit dělat věci pro radost, že život není jen o povinnostech a plnění úkolů.
Bohužel vyrůstali v době, která jim nabízela především přístup „zatni zuby a makej“.
Být součástí většího příběhu
Jaký význam mají mezigenerační vztahy pro psychickou pohodu lidí z tzv. sendvičové generace?
Když se člověk přesune za pomyslnou půlku života – a to je už kolem čtyřicítky – vede nás to k bilancování, co se nám povedlo, co ještě můžeme a chceme zvládnout a kde už nám ujel vlak. Být napojený na další generace je přesně to, co nám pomáhá nechat ten vlak jet dál s důvěrou, že ho řídí jiní a že dojede na správné místo. A že i my jsme ho kus cesty řídili a podíleli se na něm.
To je podle mě smysl našeho života – být součástí nějakého příběhu, jehož začátek ani konec nedohlédneme, ale svou část se snažíme zvládnout co nejlépe a přispíváme tak k něčemu, co nás přesahuje.
Vidíte ve své praxi nebo v projektech, jako je Sama sebou po 50, konkrétní pozitivní dopady komunitních aktivit na psychiku a kvalitu života?
Projekt nabízel skupinovou i individuální podporu ženám 50+ a ty ženy nám rozkvetly před očima. Byla to obrovská krása sledovat, jak se každá žena vrací sama k sobě, jak se učí mít na sebe čas a dát sama sebe na první místo, jak jim stoupá sebevědomí, protože se něco naučily, a jak začínají vnímat přicházející události jako výzvy, nikoli jako hrozby.
A není náhodou, že to, co přetrvalo i po skončení projektu a co je za mě nejsilnějším výstupem, je právě komunita žen, které se scházejí i bez jakékoli finanční podpory. Ve skupině si domluví cvičení u jezera, procházku lesem, pochod pro mozek nebo tvoření. Vždycky se jich několik sejde, sdílejí radosti i starosti, vzájemně se podporují a předávají si kontakty na osvědčené odborníky. Prostě nádhera.
Proč je důležité nezůstávat sami
V čem mohou mateřská, rodinná a komunitní centra pomoci této generaci znovu najít energii, vztahy nebo nové impulzy?
Mohou iniciovat vznik takové komunity, nabídnout prostor a aktivity, při kterých se lidé v podobné životní etapě mohou seznámit. A je jedno, jestli jsou to maminky s dětmi nebo lidé ve věku 50+.
Jak důležité je mít i po padesátce prostor pro vlastní rozvoj, sdílení a aktivní život?
Když děti vyletí z hnízda, objeví se spousta času a máme dvě možnosti, jak s ním naložit. Buď se zaparkovat na gauč k televizi a poslouchat, jak je všechno zlé a bude ještě horší, nebo si vzpomenout na své sny a plány, na které nikdy nebyl čas, a začít je jeden po druhém plnit.
Jestli mohu doporučit, přečtěte si knihu O líné babičce od Aleny Kastnerové.
Co byste vzkázala lidem z tzv. sendvičové generace, kteří váhají, zda se zapojit do komunitních aktivit nebo začít chodit do mateřských, rodinných a komunitních center?
„Začněte!“ Naprosto s čímkoliv, ale začněte.
Jako děti jsme naprosto přesně věděli, co nás baví, naplňuje a dělá šťastnými. Pak jsme si oblékli kabát s nápisem „měl/a bych“, „musím“, „je třeba“, a tím jsme ztratili kontakt sami se sebou. Dnešní svět nabízí tolik možností, že by byla škoda je nevyužít právě v období, kdy děti jsou velké, rodiče ještě jakž takž zvládají a my máme dostatek energie převléknout kabát „měl/a bych“ za sáčko s nápisem „chci“.
Mgr. Michala Michlová
Vystudovala jednooborovou psychologii a speciální pedagogiku, později mediaci a koučování. Pracovala jako psycholožka a manažerka v oblasti vzdělávání a psychosociálních služeb, zejména v neziskových organizacích. Aktuálně je ředitelkou Rodinného centra Poděbrady a má i soukromou psychologickou praxi. Ve své práci se opírá o své životní i pracovní zkušenosti a pomáhá klientům uvědomit si, co ve svém životě chtějí a jak toho dosáhnout, aby našli vnitřní spokojenost.


